Únor 2018

5. Kapitola - Hvězdná hrozba

26. února 2018 v 14:15 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
Tohle píšu před kroužkem počítačů :)

Když se Noc, čili Černomoře probudila, ulička obsazená Krvavým klanem duněla. Spát se tam nedalo.
Vylezla tedy ze své skrýše, aby se podívala, co se děje.
"Krvi!" Zakřičela na kočku sedící na hromadě mrtvých krys. Krev ihned seskočila a přišla k Noci. "Copak se stalo?" zeptala se vlídně.
"Co se tu děje? Proč je celý Krvavý klan tak... Vynervovaný? Nebo tak?"
"Ou, ty to nevíš? V noci se narodila Šedočáře dvě koťata, a teď ráno jedno Bukvici." Vysvětlila Krev a když si všimla výrazu Noci, dodala: "Samozřejmě se na ně můžeš podívat, jsou za Hromadou. Jo a ty a Zlatohnědák jste nyní učedníci Krvavého klanu - tvůj učitel je Hurikán a Zlatohnědákův je Ledovichřák. Gratuluji," u gratulace sklonila Krev uctivě hlavu.
Noc kývla a vydala se za Hromadu. Podívala se na Zlatohnědáka, který obdivoval jedno zrzavé mourovaté kotě, jedno hnědé - také mourovaté a jedno světle zrzavé, také mourovaté.
"Co ty tu děláš?!" Řekli jednohlasně Noc a Zlatohnědík. "Já nic, jen se dívám na koťata." Řekli také jednohlasně.
"Takže," začala Noc, "jsme oficiálně v Krvavém klanu. Můj učitel je Hurikán a tvůj je Ledovichřák."
"Skvělé." Mňoukl otráveně Zlatohnědík, "Vůbec, proč ses ke mě včera večer chovala tak hnusně?" Udeřil na ni.
"Protože jsem na tebe neměla prostě náladu, no." Odbyla ho Noc.
"Nevěřím."
"Tak si nevěř. se tě o to neprosila." Mňoukla Noc a dívala se na koťata.
Zlatohnědík odešel a k Noci přiťapkala malá kočička s dlouhým ocáskem a ouškama - ta zrzavá mourka.
"Ahoj kočičko," usmála se Noc.
"Žlá! Ti žlá! Báška žíkal ti žlá! Já nevežím, ti žlá. Ti doblá. Ti hldi-a. Já ti láda. Ladá," mňoukla kočička a přitulila se k Noci.

Když Noc odcházela na trénink s Hurikánem, měl jí ukázat území. Měl.
Místo toho ale šli k jedné páchnoucí plesnivé černé krabici.
"Naučím tě lovit," usmál se mohutný bílý kocour s pronikavě modrýma očima.
"Tak dobře," souhlasila Noc.
"Fajn. Takže, musíš se takhle přikrčit, a... -ááá!" V půlce věty na Hurikána skočila Prašná oháňka a Noc k zemi přišpendlila Ztracená tvář.
"Já ti dám, učit se lovit po Krvavsku!" Prskla na ni.
"Ztracená! To jsem přece já! Noc!" Mňaučela poněkud beznadějným tónem Noc.
"Č-černomoře! Pomoc!" Na Hurikána skočilo pět elitních válečníků plus Prašná oháňka. Neměl šanci, i když patřil ke klanové elitě.
Šedá želvovinová kočka nepoznala učednici Prašné oháňky. "Oháňko!" Zakřičela na válečnici. Ta přišla a vykřikla: "To je přece Noc! Nepoznáš mojí učednici?!"
Ztracená tvář ji najednou poznala. Seskočila z ní a omluvila se za své chování. Noc řekla, že to je v pořádku, že tak by asi reagoval každý.
Prašná si odkašlala.
"No - skoro každý," opravila se Noc a cítila se trapně.
Pak si vzpoměla na Hurikána.
"Hurikána nechte. Je hodný," udělala Noc kočičí oči.
Několik koček seskočilo z Hurikána, ale nechalo si ho mezi sebou.

Po tréniku, který trval od soumraku se utrmácená Noc dotrmácela do uličky.
"Černomoře, chci abys zítra vynechala trénink a zítra provedla nová koťata tady všude." Mňoukla Krev.
"Jistě," kývla Noc a šla si lehnout do svého koutku.
Již tam ale spal Zlatohnědík, tam se Noc stočila u něj.

Další den, když byli červánky a stíny byli červené, se Noc probudila. Tedy - probudila jí ta zrzavá mourka s pronikavě zelenýma očima a přiměřeně dlouhýma vouskama.
Za ní stál hnědý mourek se žluto-jantarovýma očima a světle zrzavý mourek se zeleno-hnědýma očima.
"No jo, no jo, vždyť už jdu." Zahučela rozespalá Noc.

Zanedlouho už prováděla Noc zrzavou kočičku, která se představila jako Třešňokotě, hnědého mourečka, který se představil jako Kaštanokotě a světle zrzavého mourka, který se představil jako Javorokotě.
"Honem! Teď!" Vykřikla Třešňokotě a koťata vyběhla.
Noc je nemohla najít, ať už volala sebevíc.
Padla mlha a na Noc padly tři dlouhé stíny...

4. Kapitola - Hvězdná hrozba

16. února 2018 v 18:33 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
"Pusť mě!" ječel zlatohnědý učedník, když ho ohnivě zrzavý kocour vlekl kamsi do místa, kde je hodně dvounožčích doupat. Tomu místo se říká město.
"Ne," mňoukl rozhodně Červánek.
Obloha se zatáhla černými mraky. Začal foukat silný vítr a Červánka šlehal do očí.
"Ukaž, já ti pomůžu," nabídl se černý kocour s čedým mourováním, který právě přiběhl a šedé oči měl co nevíce přivřené.
"Dobře Stíne," mňoukl vlídně Červánek a předal svému kamarádovi Zlatohnědíka.

Šli dlouho, až došli k jedné z ulic a Zlatohnědík si všiml, že tato je ze všech nejtemnější.
Mraky ustoupili spásnému slunci a to teď začalo svítit ze všech sil. Ulička se zbarvila do šeda, takže do ní bylo o něco víc vidět. Rýsovalo se tam několik kočičích siluet.
Stín nesoucí Zlatohnědíka pustil učedníka na zem, takže dopadl na zadní nohy, ale byl tak paralizován, že se neodvážil hnout. Jen hlasitě hekl, když dopadl na zema zvedl se oblak prachu, který ho štípal do čumáčku.
Slunce zasvítilo a jeden paprsek zasvítil na jednu hromadu mrtvých krys, na které se tyčila jedna kočka. Byla uhlově černá s malýma žlutýma očima a černým čumákem. Zlatohnědík si všiml, že má modrý obojek s psími zuby.
Všudypřítomná mlha ustoupila a odhalila ostatní kočky s obojky.
Zlatohnědík pátral pohledem, jestli nějakou kočku nepozná.
Vzadu se krčila černobílá učednice s tmavě modrýma očima a tmavě zeleným zubatým obojkem. Noc.
Ve Zlatohnědíkovi svitla naděje na přežití.
"Takže," promluvila vrchní černá kočka, "my jsme Krvavý klan. Máš dvě možnosti: buď dostaneš obojek a budeš náš sluha, později se k nám i připojíš, nebo, když nebudeš chtít toto," podívala se na svoje drápy, "tak tě zabijeme." Usmála se. "Vyber si. Hned."
Zlatohnědíkův pohled se stočil k Noci, která nadzvedla jednu tlapku. Pochopil signál.
"Ch-chci se k vám přidat." Mňoukl a jeho hlas ke konci věty nabíral pevnost.
"Fajn, ale je tu ještě vstupní zkouška," promluvila s kývnutím černá kočka, "o tu se většinou stará můj zástupce, ale když tu teď není... No, postarám se o ní sama."
Skočila z hromady krys a přišla před Zlatohnědíka. Zadívala se mu do očí.
Pohled se do Zlatohnědíka zavrtával, ale neuhnul.
"Fajn, dál." Promluvila kočka.
Několik koček se vrhlo na Zlatohnědíka a málem ho zabilo.
Přežil, s námahou se posadil a kývnul na černou kočku, která se představila jako Krev, ale že jí kamarádi říkají Pírka.

Po pár hodinách se Zlatohnědík kterému říkali Zlatohnědák vydal na lov s Nocí, které říkali Černomoře.
Noc měla tmavě zelený zubatý obojek, Zlatohnědík měl černý zubatý obojek.
Dostali za učitele ohnivě zrzavého kocoura s rudě červeným zubatým obojkem, který nesl jméno Oheň. Jeho družka se jmenuje Voda, je to stříbrná kočka vodně modrým zubatým obojkem.
Lovit měli kdekoliv, jen ne v lese. Oba věděli, že tam lovit stejně nebudou, protože les shořel.
Zlatohnědík se vydal do města.
U černých krabich páchnoucích plísní našel kartonovou krabici s něčím, co vypadalo jako hrubá, roztřepená, malá zrzavá kuželka. Na krabici bylo napsáno KFC, ale Zlatohnědík tomu nerozumněl.
Prostě to čapl do tlamy a odtáhl to do uličky s Krvavým klanem.
Když tam došel, zjistil, že Noc tam ještě není.
"Hej, Zlatohnědáku, cos to sehnal?" zeptal se vysmátý mohutný bílý kocour jménem Hurikán.
"Netuším, Hurikáne," sklonil uctivě hlavu Zlatohnědík.
"Hm, ukaž," vyzvala ho Krev.
Zlatohnědík jí ukázal jeho 'úlovek'.
"Hm, hm, hm,... to vypadá jako KFC Chicken Wings, můj bývalý dvounožec to pořád jedl." Mňoukla zamyšleně Krev, ale hned dodala: "Dej to na hromadu."
"Na hromadu?" ptal se Zlatohnědík, protože žádnou hromadu neviděl.
"Prostě támhle," ukázala Krev za Zlatohnědíka, který hned poslechl.

Nastávala noc. Stíny se prodlužovali a ztráceli v temnotě.
zlatohnědík si musel najít místo na spaní.
Uviděl místo mezi stěnou doupěte dvounožců a hromady krys, nad kterým byla nějaká deska. Dobré místo.
Zašel tam, ale Noc už ho předběhla.
"A-ahoj, myslíš, že bych tady mohl přespat?" zeptal se s nadějí v hlase.
"NE!" zařvala Noc a pomalu přistupovala ke Zlatohnědíkovi. "Ty si myslíš, že tak výhodné místo bych sdílela s tebou?! Teď?! V Krvavém klanu?! NE!"
"A tím chceš říct co?!" zvýšil hlas trochu zaskočený Zlatohnědík.
"Ne," řekla už chladně Noc a na znamení, že se už nechce bavit, se otočila tak, aby její ocas na chvíli byl před Zlatohnědíkovýma očima.

"Zlatohnědáku!" Jmenovaný kocour se otočil za tím, kdo ho volal.
Starší kouřově šedý kocour s červeným zubatým obojkem na něj mával. "Pojď!"
Když Zlatohnědík přiběhl, kocour řekl: "Přespíš u mě." a zavedl ho do skuliny, kde se mačkalo dalších pár koček.
"Černomoře je teď poslední dobou nepříjemná viď?" Zeptal se sněhobílý kocour s fialovým zubatým obojkem Zlatohnědíka, když ho zpozoroval.
"Ano, nevíš čím to je?" zeptal se Zlatohnědík.
"To opravdu nevím, a hádám že ani ty, Skvrno?" tázal se hnědo-zrzavo-černé skvrnité kočky se zeleným zubatým obojkem ten sněhobílý kocour.
"Ne Sne, to opravdu nevím." Odpověděla Skvrna.
"Ale já to tuším," mňoukla vítězným hlasem kouřově šedá kočka s černým zubatým obojkem.
"Ale Kouřko, ty jsi z nás nejmladší!" zakroutil hlavou zřejmě už starší válečník Sen.
"No a? Zkušeností může mít víc než ty!" bránila Kouřku Skvrna. "Tak povídej," otočila se směrem na ní.
"No, může to být z toho, že tě tady nerada vidí," mňoukla moudře Kouřka, protože ostatní začali přikyvovat.
Že by mě Noc neviděla ráda? 'Tady?! V Krvavém klanu?!' - jak sama řekla? Pomylel si zhrozeně Zlatohnědík a úplně ho to ohromilo.

3. Kapitola - Hvězdná hrozba

15. února 2018 v 14:37 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
Ztracená tvář běžela jako poslední, aby dávala pozor na pomalejší kočky, aby se někde nezastavily nebo se nezatoulaly a tak podobně. Pak si z hrůzou uvědomila, že chybí ta sarkastická učednice Noc a to tvrdohlavé kotě Žulokotě.
"Javorová hvězdo!" zakřičela.
Jmenovaná kočka se otočila a pomaloučku došla k ní. "Ano?" zeptala se, když byla těsně u ní.
Klanové kočky následovaly Sýčka, který je vedl dál od požáru, který se šířil.
"Chybí nám Noc a Žuloko-" Ztracená to nestihla doříct.
Na místo klanu přišla Noc s Žulokotě v tlamě a přes její krátkou srst řekla: "Tady!"
"Kdes byla?" zeptala se Javorová a vykročila vpřed.
"To není důležité. Javorová hvězdo, jestli mají klanové kočky sílu na běh, prosím tě o místo, kde bychom se schovali. Nesmím říct proč, ale jednou, jednou ti to řeknu. Přísahám."
Kočky se zastavily vzrušeně pozorovaly, co bude dál.
"Řekni mi to teď," nabádala jí Hvězda.
"Ano, ale až bude po všem. Teď musíme jít!" odporovala Noc.
Ztracené taky začalo docházet, že jim tikají hodiny. "Javorová hvězdo, já myslím-" začala. Noc na ní vděčně pohlédla.
"Ne! Sakra, než mi tahle učednice poví, co se děje, nikam se nehneme!" stála si za svém názoru krémová velitelka.

Po nějaké době přišel ohnivý učedník k onému nešťastnému klanu.
Noc byla stále s Hvězdou ve při.
"Něcos mi slíbíla." Zasyčel ten učedník.
Ztracená se naježila. Ten učedník se jí nelíbil.
"Pojď si pro mě," zazubila se a bojovně přivřela oči Noc.
"Jak myslíš." Učedník se naježil a skočil po Noci. Ta jen uhnula.
Ztracená tvář už už k nim chtěla skočit, ale učedník zasyčel: "Nepleť se do toho," a bylo. Ta drzost ji tak ohromila, až nic neudělala.
Noc skočila po učedníkovi, který ležel, ale na poslední chvíli ji odkopl do dálky.
Boj trval dlouho a bylo to téměř vyrovnané, ale na konci Noci došli síly. Plácla sebou na zem. Oba byli zmordovaní, ale i tak jí dokázal učedník, který se představil jako Žár, odtáhnout pryč.
Ztracená tvář, Sýček, Mechokotě, Pískokotě, Popelavý skok, Orlí spár, Bouřlivák a další se na Hvězdu podívali vyčítavým pohledem. Že jí radši neposlechla, říkali si všichni.
Javorová se z toho vymotala snadno - a to tak, že zavelela k odchodu a šlo se jinam.

Šli už dlouhou dobu, a několik koček začalo skuhrat, že mají hlad, a že je bolejí tlapy a klouby a vůbec všechno. Javvorová hvězda na ně nedbala. Prostě šla dál a dál, a bylo jí očividně jedno, že za ní spousta koček padá k zemi vysílením.
Pak už to Hvězda nevydržela. Zastavila se, do ní zezadu narazil Sýček, kterého Hvězda již delší dobu tajně milovala. Klan se na ní podivně koukl, protože proč teď zastavuje, když jde neúnavně již nekonečně dlouhou dobu? Nicméně byl klan rád, protože si můžou odpočinout.
"Tady přespíme," řekla přísně velitelka s železným podtónem.
Spousta koček se podívala na dlouhou, slunečnou planinu. Začalo pršet a spousta koček začalo nesouhlasně huhlat.
"Eh, Javorová hvězdo," začal Sýček, "tady přespat nemů-"
"Ticho! Tady přespíme. Je mi jedno, jestli bude pršet či ne, prostě TADY přespíme." Železný podtón její tlamičku neopustil.
"Hej! Co tam děláte?!" ozvalo se odněkud.
"No co bysme asi tak dělali!?" zařvala odpověď sarkasticky Hvězda.
Na kraji mýtiny se vynořily dvě velké kočky a došli k tomuto klanu.
"Áá, Noční klan," zasmál se ohnivý kocour, "vás jsme tu dlouho neviděli."
Ztracená tvář zavrčela. To je ten kocour Červánek! Proběhlo jí hlavou.
Druhá kočka- tedy druhý kocour se začal potit.
"Eh..." začal mluvit, když ho Červánek vyzval, ať něco řekne.
"Jen povídej, cokoliv, neboj se." Vyzval ho Červánek již podruhé.
"Fajn, fajn," mňoukl ten druhý kocour a rozhlédl se po všech kočkách, "támhleten učedník by se nám hodil tam, ty víš kam že?" Myslel Zlatohnědíka.
"Ne!" Ztracená tvář skočila před toho kocoura. "Toho nám nevezmeš."
Druhý kocour se usmál. "Fajn. Ale já si pro něj už jdu-u."
Ztracená se vyzývavě usmála. "Zkus to."
Kocour kývl a začal běhat kolem Ztracené.
Buď mě bude sledovat a já jí zamotám hlavu, nebo mě sledovat nebude a já jí skočím na záda, pomyslel si.
Ztracená se za ním otáčela, až najednou skočil a přeskočil jí.
Se zamotanou hlavou se Ztracená tvář skácela k zemi.
Kočky přihlížely, co se stane. Nikdo ani nedutal.
"Hahaha, ten učedník je můj," zasmál se kocour.
"Tak ho prostě vezmi Stíne," pobízel Červánek černého kocoura s šedým mourováním a šedýma očima.
"Nech ho." řekla železným tónem nověpříchozí kočka.
Všechny kočky - včetně těch z Kapradinového klanu - se otočilo nebo vzhlédlo za tou kočkou.
Černobílá učednice stála ve stejné pozici jako předtím. Ani se nehnula.
"Co mi asi tak můžeš udělat?" Zasmál se Stín, i když ho v hloubi duše děsilo to, že se ta učednice nehýbe.
Učednice se stále nehnula. Stále nic.
Nic.
Nic.
Nic.
Najednou rychlostí blesku vyskočila před Stína, který už držel Zlatohnědíka pod krkem. "Říkám pusť ho." Mňoukla železně černobílá učednice.
Ta Noc je snad robot, zasmála se vduchu Ztracená tvář.
Stín pomalu pustil Zlatohnědíka a ten se hlasitě nadechl. Červánek ho okamžitě čapl a odběhl s ním.
"Odejdu, ale to bude vaše zkáza," varoval je Stín.
"Fajn," otočila se k němu zády Javorová hvězda a až teď si uvědomila, že přestalo pršet.
Stín pomalu odešel a Noc zavřeštěla.
Všichni se otočili.
Za ležící Nocí stál ohnivě zrzavý kocourek ve věku staršího učedníka a ďábelsky se usmíval.
V rychlosti blesku mrkl na Ztracenou tvář a s Nocí, kterou táhl za sebou odskákal.

Zanedlouho k nim došel oheň.
Sokolík, Modřenka a Ohňuška se ztratili.
Několik koček toto pokládalo za jejich zkázu, přece to říkal Stín.
Noční klan se rozdělil na dvě půlky; na tu co říkala, že všichni umřou, vždyť ta hvězdná hrozba a Stín k tomu, a na tu, co říkala, že přece nebudou věřit kocourovi z klanu, kterej je podrazákama prolezlej.
Obě strany měly pravdu.
V té, co říkala, že všichni zemřou byli: Javorová hvězda, Vydří kožich, Popelavý skok, Orlí spár, Sluneční paprska, Ohnivka, Černinka, Úsvitka, Žulokotě, Pískokotě a Skřivánkokotě.
V té, co říkala, že přežijí byli: Sýček, Březoočka, Černá růže, Vlčí srdce, Prašná oháňka, Tichý vítr, Bouřlivý dráp čili Bouřlivák, Temný stín, Ztracená tvář, Hvězdička, Mechokotě a Jílokotě.

Zanedlouho se Sokolík, Modřenka a Ohňuška vrátili.
"Byli jsme na průzkum tábora. Nic z něj nezbylo," říkali, když Noční klan pokračoval v cestě z mýtiny. Všichni až na Modřenku se připojili na stranu, která říkala že to přežijí.
Klan byl rozhádaný a nehodlal se spojit.
Sýček vedl půlku a Javorová hvězda vedla druhou.
Za chvíli, za lesem objevili pole a stodolu.
Jakmile Hvězda uviděla stodolu, rozběhla se za ní. Sýček taky.
Ztracená tvář pochopila. Kdo z nich jí obsadí jako první, tak tam bude sídlit i jeho strana, ale dvě tam být prostě nemůžou.
Sýček doběhl jako první. Javorová hvězda ho shodila z vyvýšeného vstupu a sama si lehla doprostřed stodoly, její strana se k ní nahrnula. Všichni vyplázli jazyk na 'poraženou' stranu Nočního klanu.
Sýček a spousta koček z jeho strany zasyčelo a vrhlo sedo stodoly.
Stodolu neobsadili. Pochopili, že se musí natěsnat jinam.
Bloudili sem a tam, nic nemohli najít.
Přiběhla k nim černobílá kočka, alee to Noc nebyla.
"Hledáte něco?" zeptala se přivařeným, ale pevným hlasem.
"Místo na přespání," mňoukl Sýček.
"No, támhle je taková stodola..." začala černobílá kočka. Vypadala na válečnici.
"Tam se usídlila ta druhá půlka z nás," zavrčel Sýček nepříjemně.
"No, pak se tady taková skupina koček, ale..."

2. Kapitola - Hvězdná hrozba

12. února 2018 v 21:17 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
Javorová hvězda začala svolávat klan.
Ať jde někam! Já chci SPÁT! Zařvala vduchu bílá kočička s černýma skvrnama po celém těle.
Velitelka ani Hvězdný klan její prosbu nevyslyšeli.
Noc tedy vyšla ven a usadila se mezi Sokolíka a Černinky.
"Dnes přivítám jedno kotě Černé růže tady, v tomto klanu, jako učednici!"
No bezva, jakoby nestačilo, že už tak se v učednickym doupěti jen mačkáme, odfrkla si naštvaně sarkastická učednice.
"Modrokotě, předstup." nařídila Hvězda a jmenovaná kočička předstoupila s jiskřičkami v očích. "Dnes jsi dosáhla šesti měsíců, takže se staneš učednicí! Tvé učednické jméno bude Modřenka a Tvůj učitel bude Orlí spár! Orlí, doufám že předáš této učednici zkušenosti, které jsem Ti předala já sama." pronesla Hvězda obřad. Orlí spár byl učedníkem Javorové lístky, zástupkyně, která se po smrti Černočerného měsíce stala velitelkou.
Orlí spár přikývl a mňoukl "Jistě, slibuji Javorová hvězdo."
Prašná oháňka, učitelka Noci, se podívala na svojí učednici. Ta si jí nevšímala.

Po ceremoniálu vzala Prašná oháňka Noc na trénink.
Dnes se budou učit... "... lov, když tě něco furt ruší." Dokončila Prašná.
Černobílá učednice se zašklebila.
"Tak běž," pobízela Prašná učednici.
Noc chvíli váhala, ale pak vyrazila.
Kličkovala jako kralik, ale šla neomylně k hranicím s Kapradinovým klanem.
Co tam chce dělat? Pomyslela si učitelka.
Noc se setkala s tříbarevným kocourem. Dotkli se čumáčky.
"Tak dlouho jsem čekala..." zašeptala Noc.
"Ale už nemusíš a to přece víš." zasmál se kocour.
"Ach Prachu, tohle nemůže trvat věčně." povzdechla si Noc.
"Ale může. Stačí, když se staneš Kapradinovou učednicí." Mňoukl nahlas Prach.
"To nejde. To ty přece víš. A stejně - já už musím jit na lov."
Noc zmizela ve stínu stromů a vydala se lovit.

No tak, no tak, no TAK! Řvala na sebe v duchu Noc. stačí, když ulovím pár králíků, a pak se s klidem vrátí do tábora, nic víc... Noc totiž nemohla nic ulovit. Hlasitě zapískala, až si Prašná oháňka musela zakrýt packami uši.
"Tak, a teď si počkám," zazubila se Noc.
Za chvíli vykoukla veverka z doupěte, jestli je už vzduch čistý.
V tu chvíli lovkyně bleskově zareagovala a nešikovná veverka už jí mrtvá visela z tlamy.
"Ha!" mňoukla nadšeně.
Prašná oháňka nadskočila. Ona se vůbec nesnaží! Došlo jí.
Noc se vydala na ryby. Sedla si do keře a čekala, až nějaká nadskočí, že vyrazí a chytne jí.
Nic.
Nic.
Nic.
Nic.
Jedna ryba vyskočila a Noc vyběhla před říčku, ale ryba byla zase zpátky v říčce. Pak jí došlo, že na to musí jinak. U okraje říčky si v podřepu číhala na rybu.
Jedna vyskočila.
Noc nic nedělala.
Ryba byla zpátky v řece.
Noc vyskočila a bleskově jí drápy chytila. Mám tě!" zašeptala vítězným tónem.

Za nějakou dobu se vracela mladá lovkyně s plnou tlamou potravy.
Zastavila se na tréninkovém dolíku, na místě, kde se začínaly všechny válečnické tréninky.
Nikdo tam nebyl.
Noc se tedy vrátila do tábora.
Někde před táborem uviděla ohnivě zbarveného učedníka, který v tlamě držel tlusou větev, dlouhou asi tak sedm délek ocas koťat. Byl natočený jen jednou stranou k Noci.
Noc pustila všechnu kořist na zem. "Co tu děláš?!" rozkřikla se na něj.
"Náš velitel mě poslal k vám."
"Z jakého klanu vůbec jsi?" Noc větřila sebevíc, ale z podivného učedníka necítila ani kočku.
"Já... No, um... Z toho, jak se jmenuje-"
Do řeči mu skočila nepříjemná učednice. "To bych taky ráda věděla." zavrčela.
"-z Havraního!" dokončil.
"A jak se jmenuje váš velitel? A vůbec, kde bydlíte?"
"Jméno našehovelitele nesmíme prozradit," mumlá učedník, "ale nebydlíme v lese, ale na ulici." otočil se k Noci.
Noc se zděsila a v uších uslyšela tepat krev. Konec té větve hořel.
"Ty zrádče! Chceš nás vyplenit!" řvala Noc. "Odejdi! Zapal si jiný klan!"
Učedníkovi to došlo, co způsobil, a vydal se o dost rychlejším během k táboru Nočního klanu. Dokonce věděl i směr.
Zrádce musí být někdo od nás! Pomyslela si s hrůzou učednice a vyběhla za učedníkem. Jen ona znala zkratku k táboru.
Alespoň si to myslela. Nedohnala ho po vyběhnutí ze zkratky. Proto začala křičet z plných plic a přitom běžela "POZOR!!! NOČNÍ KLANE!!! OHNIVÝ UČEDNÍK ZAOHNÍ TÁBOR!!!"

Doběhla tam pozdě.
Tábor již byl v ohni. Ohnivé plameny olizovali celé místo, takže jen tráva zůstala nedotčená. Zatím. Noc běžela ke školce. Všichni byli pryč. Teď si uvědomila, že v táboře je sama.
Její černé ouško se napnulo a zacukalo. Uslyšela slabé mňoukání.
Rozhlížela se jako blázen, a v tom kouři uviděla jenom to, kde stojí, pak volnou uličku ven a ohnivou stěnu, za kterou to mňoukalo. Plameny byli vysoké. Hodně vysoké.
Noc měla velký strach. Ale možnost a touha zachránit kotě byla větší. Vyjednala by si respekt.
Nadechla se, rozběhla a skočila přes plameny. Oheň jí sežehl srst na břichu. Ale né celou, jen do půlky.
Popadla Žulokotě a přeskočila zpět. Opět byla ožehnuta. Nyní má krátkou srst na břichu a jedné tlapce. Pádila zpátky z tábora, ale nemohla najít klan. Všude bylo tolik kouře, že překryl pachy a Žulokotě i Noc se zakuckaly.
Kolem prošel ten ohnivě zbarvený učedník.
"Kde je můj klan?" zeptala se poníženě Noc.
"Něco za něco... Buď mi dášš to kotě a já ti řeknu, kde je tvůj klan, nebo ti řeknu, kde je tvůj klan, odneseš tam to kotě a já si tě odvedu do našeho klanu. Rozhodni se rychle."
Noc hloubala a hloubala, ale pak se rozhodla.
Doufám, že jsem udělala správnou věc, myslela si, když pádila ke svému klanu.

Vývěsní tabulka

3. února 2018 v 12:41 | AmberPaw |  Novinky
Tato 'tabulka' bude sloužit k odepsání těm, ke kterým nemám kontakt - ani email, ani blog.

Alfa
Tvé přihlášky
Nevím, jestli sis toho všiml\a,
ale na mém blogusi můžeš přihlásit pouze kotě nebo staršího.
To znamená, že tvá přihláška Nebeského žára, Jarořeky, Lesního žára a Lesního žára2 neplatí.
Správně by neměla platit i přihláška Březoočky, protože tam není napsaná srst ale já ji tam dopsala, stejně jako u ostatních.
Dále bych byla ráda, kdybys u tvých komentářích v políčku web nepsala adresu mého webu, ale tvého, a když už ho nemáš, tak to políčko nevyplňuj.
Také se neboj rozepisovat v povahách atd.
Protože jestli takhle ještě dvakrát škobrtneš,
zablokuji tě, protože až moc pokoušíš moje nervy.

1. Kapitola - Hvězdná hrozba

3. února 2018 v 11:33 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
Na hlavu zlatohnědého učedníka dopadali sluneční paprsky. Učedník líně zvedl hlavu a protáhl se.
Rozhlédl se. To, po čem pátral, byl šdý kocour s černým pruhem na zádech. Nebyl tam.
"Haló!" zavolal na doupě. Vzbudil se jako první.
Později probudil Noc, Ohňušku, Hvězdičku, Černinku, Sokolíka a Úsvitku - jinými slovy, všechny.
Zlatohnědík se s Černilkou po boku vydal do válečniclého doupěte.
Popelavý skok tam nebyl.

"Javorová hvězdo?" Zeptal se velitelky, když kolem procházela.
"Ano Zlatohnědíku?" Otočila se.
"Nevíš náhodou, kde je Popelavý skok?"
Javorová hvězda pokývala. "Myslím, že říkal něco o tom, že tě vezme na ranní hlídku. Ještě ji stihneš, když přidáš do kroku."
Zlatohnědík poděkoval velitelce a vyrazil na hlídku.

Černý kocour s nepatrými černými fleky, šedý kocour s černým pruhem na zádech a zlatá kočka s hnědýma pruhama a bílýma znakama přivítali Zlatohnědíka vražednými pohledy.
"Eheh," zasmál se nervózně učedník.
"Čekáme na tebe tak půlměsíc!" prskl Popelavý skok.
"Pročste mě teda nevzbudili?!" prskl nazpátek Zlatohnědík.
"My jsme tě budili," ohradila je Sluneční paprska, "ale ty jsi se nedal. Chápal jsi, jako slon!" Odfrkla si válečnice.
"Tak jste mě neměli nechat spát!" prskl zase Zlatohnědík a stáhl uši dozadu.
Pak se ale uklidnil.
"Fajn, budu tady, pokud mě budete příště budit pořádně," začal vyjednávat.
"Mno..." zamyslel se Temný stín, který doteď mlčel. "... můžeme to zkusit. Ale jen-"
Do řeči mu skočil Popelavý. "...Prozatím." dokončil.
"Chtěl jsem říct teď." odfrkl si ublíženě Stín.
"To je jedno," okřikla ho Paprska.

Po hlídce se všichni vrátili do tábora.
Tedy, spíše jen Stín, Popelavý a Paprska.
Zlatohnědík měl nakázáno lovit, měl to brát jako trest za to jeho zaspání.
Zlatohnědý učedník se přikrčil a zavětřil.
To je... Myš!
Začal se pomalu, lehounce a co nejtišeji plížit ke své vyvolné kořisti.
Vítr vál proti němu, takže ho myš neslyšela ani necítila.
Zlatohnědík se plížil po pachu, ale za nějakou chvíli už viděl malou myšku na kořenem, jak něco shání.
Myš si ho nevšimla... Zatím.
Najednou se prudce otočil vítr, myš vykřikla a už se hrnula ke své díře v zemi.
Zlatohnědík ale nečekal. Okamžite a střelhbitě vyrazil za svojí kořistí a zakousul ji.
Myš ale stihla vypísknout.

Zlatohnědík se při západu slunce vracel s plnou tlamičkou kořisti.
Ulovil jedn myš, jednu sýkorku, dvě ryby a potom se mu povedlo splašit ještě pěkného velkého - i když hubeného - hraboše.
Ohnivě zrzavá kočička se k němu přitočila a obdivně hvízdla.
"Ohňu, Ohňu, Ohňu..." zasmál se Zlatohnědík. "Kdy ty taky ulovíš nějakou rybu?"
Jmenovaná učednice se zatvářila ublíženě. "Náhodou, včera jsem jednu rybu ulovila! A-a zrovna tu, cos snědl!"
"No jo," přikývl Zlatohnědík, "jenže já ulovil dvě ryby." zasmál se.
Potom si vlezl do svého pelíšku, zahřál si ho a spokojeně, po zdařeném lovu usnul.

Úvod - Hvězdná hrozba

2. února 2018 v 16:05 | AmberPaw |  Příběhy Nočního klanu
Šedá želvovinová kočka vyskočila do vzduchu. Noční tmou zasvítily její světle zelené oči.
"Ztracená," ozval se hlas kdesi za ní.
Jmenovaná kočka se otočila. "Copak potřebuješ?"
Zlatohnědý kocourek se posadil. "Javorová hvězda mě vysílá, abych tě našel, potřebujeme posily."
"Posily?" zopakovala šokovaně Ztracená tvář.
"Ano," přikývl učedník, "posily. Sněžný klan na nás zaútočil. Vem svojí hlídku a pojďte!"
Ztracená tvář kývla a zavolala na Popelavého skoka, Tichého větra a Prašnou oháňku.
Pět černých kočičích siluet se rozběhlo spícím lesem.

Ztracená tvář se vrhla po mohutném temně šedém kocourovi, který neměl jedno oko. Ztracená se hbitě vyhýbala jeho úderům, ale dostat se k němu nedokázala. Tu smršť vydržela, ale nemohla útočit. Vzala si větší sousto, než dokázala sníst.
"Vlčí!" Zařvala na elitní válečnici, Vlčí srdce.
Ona za chvíli přiběhla, skočila na záda Stínovému kouři, zástupci a zahryzla se mu do ramene.
Kouř sebou házel, ale nemohl elitní válečnici ze sebe setřást.
Najednou ale vyskočil a přetočil se tak, aby zády dopadl na zem.
Vlčí to došlo.
Pustila se ho a vyskočila do výšky, čímž se od něj odrazila.
Kouř dopadl na zem a vyrazil si dech.
Ztracená od něj odskákala co nejdál, a pouhým kývnutím hlavy poděkovala své zachránkyni.

Po boji, který vyhráli Sněžní, odešla strana výherců se slovy "Je pravda, že jsme se chtěli jenom ukázat a poměřit síly. Nevěděli jsme, že jste tak slabí".
Úsvitka rychle pobíhala po mýtině s bylinkami. Jelikož byla už na konci výcviku, každou chvíli by měla dostat své léčitelské jméno.
Když se léčitelská učednice dostala ke Ztracené, podala jí na krvácející ránu nějaké pavučiny, pálilo to hrozně moc.
"Cítím něco ve vzduchu. Něco není v pořádku," zašeptala ta zrzavá kočička, když byla na odchodu.
Ztracená tvář zkusmo zavětřila.
Já ale nic neobvyklého necítím, pomyslela si. Ale pak usoudila, že léčitelští učedníci mají přece větší spojení s Hvězdným klanem.
Černé mraky zakryly zářivě bílý měsíc.
"Je třeba uspokojit své dávné předky!" zaslechly všechny klanové kočky v hlavě.
Tak to není v pořádku, došlo válečnici Ztracené tváři.
A jako podtrhutí hvězdné hrozby, černé mraky ustoupily a měsíc na chvíli hřál jako slunce.

Den nato se vydala Ztracená tvář na lov.
Přikrčila se, zavětřila a začala se plížit loveckým stylem - kladla jednu tlapku před druhou, druhou před první, a tak dále.
Po nějaké chvilce stopování objevila svojí kořist.
Na stromě mladá sýkorka švitořila s další sýkorkou, která seděla vedle té první.
Lovkyně Ztracená tvář vyrazila za ohromného řevu na strom, sýkorky místo toho, aby uletěly, ztuhly na místě. Tohle se jim nikdy nestalo.
Ztracená se musela v duchu pousmát. Jsou tak naivní!
Rychle vyšplhala po stromě a zakousla obě sýkorky.
Zrovna se vzpamatovaly a odlétaly, ale Ztracená byla rychlejší.
Zatím dost dobré! Pomyslela si. A to novolistí teprve začíná!

Po nějaké době, když už měla Ztracená plnou tlamičku a chtěla se vrátit do tábora, jí tlapky zavedly na hranice s Kapradinovým klanem.
Jsou celkem čtyři klany - Noční klan, třetí nejsilnější, i když se snaží nejvíc, Sněžný klan, druhý nejsilnější, Kapradinový klan, první nejsilnější a Tmavý klan, který je ze všech nejslabší, protože je složený z hrstky klanových koček a hromady samotářů, tuláků a mazlíčků.
Procházel kolem zrovna ohnivě zbarvený kocour, zástupce Červánek.
Ztracená si odfrkla. Tenhle kocour se jí odjakživa snaží svést.
"Ahojky," pozdravil ji zamilovaně. Celý les věděl, že je Červánek do Ztracené zabouchlý. Tento otravný kocour se to nijak nesnažil skrývat.

Soutěž o Hlavní postavy - Vyhlášení

1. února 2018 v 17:04 | AmberPaw |  Noční klan

Třetí soutěžící není, takže toto je rovnou VYHLÁŠENÍ.

#1 Tajemný duch/Ztracená tvář
Takže, máš hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Si vysoká a hubená. Jak už si psala na blog snažíš se být milá a si zasněná knihomolka. Ve škole máš jedničky, možná i dvojky. Povahově si i paranoidní, vznětlivá a podle tvých slov taky hodně otravná. Myslím že si stojíš za svým názorem a ráda o všem rozhoduješ sama.

#2 FireStar
Tvá povaha: jde ti AJ, jsi trochu šílená a štve tě úča, jsi ráda tajemná a skvěle vyprávíš dračák, ráda kreslíš a podle mě si docela tvořivá, ráda hraješ ShowJumping, hodila by se k tobě (moje) Tečka! Představuju si tě jako holku, která má svěle hnědé vlasy (asi jako já) zeleno-hnědé oči a vysoká přiměřeně štíhlá postava.


Takže... Podle mě jste vyhrály obě!
Ale abychom vyřešili toho třetího...
Jedna z Hlavních bude má postava, Noc, později Noční Záře.
Doufám že Vám to nevadí.

Trefily jste se:
  • že jsem vysoká,
  • že mám nějaký odstín hnědé ve vlasech,
  • že mé oči odsahují hnědou barvu (i když já sama nevím),
  • že jsem hubená (lidi, já ráda mlsám... O.O)
  • že mám jedničky dvojky (jednou do žákajdy jsem dostala trojku a někde v sešitě mám pětku OuO)
  • že mě štve úča,
  • že mi jde Aj,
  • ne, nejsem ráda tajemná, ale veeeeeelmi ráda tajemná,
  • že jsem holka :P,
  • knihomolka, otravná, celkově povaha
Jinak, děkuji Fire, že nakreslila obrázek její hebké Tečky
A děkuji Ztracené, že pro mě vymyslela Vanilku (Nevíte o čem je řeč? Nebojte, pochopíte TADY.)

A Hlavními postavami našehu Přiběhu se stávají:

Ztracená tvář
Zlatohnědík
Noc